Tvořím, tedy jsem

Vlasta ČernáKráčet mezi množstvím nádherných květin plných vůní a barev. Občas si nějakou utrhnout, je sen snad každé ženy. Zahradnickou školu  si většina spolužaček vybírala s představou, že budou takhle trávit svoji pracovní dobu. Než jim profesoři na praxi venku na polích dali vaťáky, rýče, nůžky a naprosto jim vyvrátili představu růžového obláčku. 

 Píšu "většina spolužaček", protože jsem měla díky rodičům poměrně jasno: odmala jsem plela záhony, kde jsem neviděla nakonec řádku, mrzla na tržišti od 5 hodin ráno, kde jsem prodávala pracně narychlené narcisy a o prázdnichách jsem si mohla dělat, co chci. Ale v 8 hodin ráno a 6 hodin večer jsem musela být nastoupená u chryzantémového záhonu a vytvářet jim tmu, tj. zatemňovat rostliny, aby kvetly. Často jsme s nadsázkou říkali, že máme nejkrásnější kompost v Praze. To když se nevydařilo počasí, lidé nenakupovali, byl přetlak z ostatních zahradnictví a my zkrátka většinu květin po dvouměsíční práci házeli rovnou na kompost.  Nemůžu tedy říct, že bych byla ohromně nadšená, když rodinná rada rozhodovala o mé budoucí profesi zahradnice. Odmala jsem toužila být učitelkou. Musím sobecky říct, že to bylo čistě praktické. Maminka byla učitelka přírodopisu a fascinovaly mě její prázdniny.

Byla jsem skálopevně přesvědčená, že prázdniny jsou ta nejlepší cesta k výběru zaměstnání.  Mělo to drobný háček: neuměla jsem na žádný hudební nástroj a dodneška si pamatuju ten trapas, když se mne maminka snažila rychle umístit do Lidušky a měla jsem zpívat před celým sborem, děs a hrůza. Takže veškeré pedagogické sny se rozplynuly a já měla najednou jasno: u profese zahradníka vím, do čeho jdu. A  to pro začátek není špatné.  

Vlasta Černá

Nechci tu teď zdržovat, co kdy jak jsem dělala, výsledek je, že jsem se uprostřed rodinného zahradnictví, velká frajerka v teplákách a vytahaném triku, rozhodla pro specializaci na svatby.

Větší rozpor nemohl být. V zahradnictví jsem při prodeji ovocných stromů mezi zákazníky odbíhala připravovat vatičkovanou kytici a modlila se, aby mi dali co nejvíce času na práci. Už tenkrát jsem se rozhodovala, zda vazbu kytice ošidím, květy by byly stejné, ale technika vazby by šla velmi zjednodušit. Aniž by to kdokoli poznal. Ušetřilo by mi to spousta práce a času. Věděla jsem ale, že touhle cestou jít nechci. Každou další kyticí obhajuji a zlepšuji svoji dosavadní tvorbu. Prostě nechci šidit, když vím, že to jde líp.

Jsem vděčná rodičům, kteří mi ukázali cestu. Cestu radosti z práce. Každoroční dřina a znova dokazování, že pěstovat umím líp. Každodenní radost z květů, z mladých rostlin.  Díky nim každý květ beru s pokorou, vím, jak je těžké ho vypěstovat a navíc v plné kvalitě. Vážím si nevěst, které mé práce i přístup zaujmou. Vím, že ani jedno není samozřejmost. Děkuji.

Ano, miluji květiny. Ano, jsem šťastná, že tvořím, tedy jsem.

21.06. 2018 © Svatebníkytice.cz - Všechna práva vyhrazena!, Nová 8/1036, 184 00 Praha 8, 603165076, info@svatebnikytice.cz, www.svatebnikytice.cz (0.004 s)
Odkazy:   Zahradní domky.cz   Zahradnictví Rypáček   Půjčovna lodí